Předešlý díl si můžete přečíst zde.

Po rozloučení s Twiggym (Jeordiem Whitem) bylo potřeba hledat náhradu za tohoto výtečného hudebníka. Mezi nové přírustky ale můžeme počítat aktivního Tima Skolda, který si vzal na starost celou řadu nástrojů, zvláště pak elektrickou kytaru. Skvadra byla plná, začalo se tedy naplno makat na novém materiálu. Album míněné jako děsivá parodie dnešního světa plného konzumnosti, obscénnosti a zkaženosti, album těžící ze slavných literárních děl, přednacistické německé republiky a swingové éry 30. let vyšlo 5. května 2003 a jmenovalo se The Golden Age Of Grotesque a ihned se zařadilo mezi jedno z nejoblíbenějších alb Marilyn Manson, nicméně osobně si myslím, že je to deska spíše průměrná (na mistrovy poměry).

Na albu se kapela více zaměřila na rytmickou stránku věci, bicí jsou zvláště v první polovině dost našláplé a udávají rytmus. Celkově jde taky o přímočařejší muziku, ve které lze vysledovat dokonce i stopy popových elementů. Album se v prestižní hitparádě Billboard vyšplhalo na první příčku a velkolepé turné plně nacisticky mašírujících děv a ohňů mohlo začít. Za zmínku stojí dva singly, které se z desky vylouply - mOBSCENE a This Is The New Shit.

Na tomto místě na chvilku přerušíme neustálý proud nahrávek Marilyn Manson, protože v roce 2004 vychází po 10ti letech od debutu první "bestofko". Je příznačně nazvané Lest We Forget, vychází i v edici s DVD s nějakými těmi bonusy. Těmi je coververze skladby Personal Jesus, kterou původně nahráli Depeche Mode. Manson se rozhodne skladbu více podpořit a proto je jí věnován samostatný videoklip a singl. Zde si dovolím malou odbočku, nevím čím to je, ale pokud se budete například na YouTube pozorně dívat a poslouchat "živé" záznamy téhle skladby z televizních představení, uvidíte, že ji Manson většinou zpívá na playback. Svého prvního vydání na řadovém nosiči se taky dočkala píseň Long Hard Road Out Of Hell (původně vznikla v 1997). Vyšla také extrémě limitovaná edice obsahující nikdy nevysílaný (nutno dodat, že z dobrých důvodů) videoklip k (s)aint.

Novou desku jsme měli, zrekapitulováno jsem také měli, takže nezbývalo nic jiného, než se na tři dlouhé roky stáhnout a vytvořit něco nového.

Už v rozhovorech Manson avizoval, že nové album bude ještě více "emo", než by kdo od vyhlášeného vymetače backstagí a notorického úchyla typu Manson očekával. Stalo se ale tak. Na albu Eat Me, Drink Me z roku 2007 se Manson z nekompromisního kapitána přetransformoval v srdceryvného rockového zpěváka. Stále sice měl svůj typický makeup (sice mírně pozměněný, zvláště v oblasti očí), ale videoklipy, zvuk skladeb a celkový dojem se radikálně změnil. Celé album totiž pojednává o lásce, rozchodech, lámání srdcí a dalších emotivních tématech. Nutno říci, že se tohoto úkolu kapela a Manson zhostili na výbornou - nejenže se tak dostalo i na podstatně melodičtější skladby než dříve (vyjma Mechanical Animals), ale také se zapracovalo na zvukové stránce věci a Eat Me, Drink Me zní skutečně zajímavě. Koho zajímá, že elektronika už tu prakticky nefiguruje, že aranže už nejsou tak propracované jako za dob Antichrist Superstar, důležité je, že Manson je zpět a je uvěřitelný.

Z alba vzešly opět dva videoklipy - radio hit Heart-Shaped Glasses (patrně nejlepší skladba na albu) a Putting Holes In Happiness. Už v tomhle bodě začal Manson odhazovat svůj obnošený kabát s varovným nápisem "Jsem nejlepší a vy jste moje d*vky" a stylizoval se do podoby méně radikální. Z kapely navíc odchází jeden z nejdéle působících členů - klávesista Maddona Wance Gacy, známý především jako Pogo.

O tom, jak jeho proměna dovrcholila s letošním albem The High End Of Low, si povíme příště. A těště se na překvapení, jedno mám totiž nachystáno.

Následující díl naleznete zde.