Už minulá deska značila značný odklon od nu-metalových kořenů Lostprophets a podlehla v té době módní emo vlně. Dobrou zprávou je, že se Ian Watkins rozhodl kapelu posunout zase o kus dál k přímočařejšímu rocku. Otázkou ale je, jestli to bylo k dobru.

Začátek celé nahrávky je dost našláplý, úvodní If It Wasn't For Hate We'd Be Dead By Now, včetně následující Dstryr/Dstryr, jsou dost našláplé skladby, které dávají jistou naději v to, že se zbytek desky ponese v rychlejším tempu. A skutečně, první polovina The Betrayed drží rychlé tempo, hlavně díky skladbám The End Of The World But I Can See It From Here (také titulní singl) a Next Stop Atro City. Zbytek alba se až na vzácné výjimky nese v pomalejším poprockovém tempu. Zde bych ještě vypíchl skladbu Where We Belong, která má silně chytlavou melodii a je v pořadí druhým singlem.

Textově jde stále o klasický rockpop (i když mírně alternativní), tady žádné překvapení nečekejte. Zvukově se novinka povedla dobře, všem skladbám vévodí Watkinsův vokál se svojí specifickou barvou, najdou se však ale i vícehlasy s ostatními členy kapely.

Lostprophets se už téměř s konečnou platností transformovali do pozice solidní kytarovky (byť s pár tvrdšími skladbami) a časový rozdíl mezi nu-metalovým debutem je znát. The Betrayed rozhodně není kdovíjaká revoluce, ve své podstatě to je mírně alternativní rock/rockpop, který se ale nesnaží hrát na cokoliv jiného a dobře se poslouchá. Nechápejte ovšem špatně číslo za poslední tečkou,  The Betrayed je povedená nahrávka, u které postrádám výraznější originalitu a snahu se odlišit od záplavy podobných projektů. Pokud ale patříte k fanouškům tohoto stylu hudby určitě koupí (že ano) The Betrayed neprohloupíte, poslední počin Lostprophets je totiž řemeslně zvládnutá a povedená nahrávka. A tak by to mělo být.