Nejhudba.cz - hudební magazín plný novinek i recenzí

Holandský Dj a producent Armin Van Buuren vydal v pátek 10.září svojí albovou novinku. Jako čtvrtý studiový počin avizoval, že se vrátí ke kořenům svého zvuku. Tedy někam k albové prvotině "76". Jak se mu to (ne)podařilo, to se dozvíte v následující recenzi.
Armin celé jaro strávil ve studiu a piloval zvuk, zval nejrůznější zpěváky a zpěvačky, aby mu pomohli vymyslet tu nejlepší koncepci alba. Předchozí album Imagine obsahovalo řadu popových zpívánek, které mu někteří fanoušci vyčítali. Armin proto vsadil kartu na lehce orchestrální zvuk a album stylizoval jako takovou luxusní procházku trancovými vodami hudby. Ke spolupráci si pozval řadu hvězd menšího, či většího ražení. Na "Imagine" měl obrovský gigahit In & Out of Love, který mu nazpívala gothic metalová diva Sharon Den Adel z kapely Within Temptation. Na nové album "Mirage" si jako hlavního hosta pozval britskou legendu elektronického popíku Sophie Ellis-Bextor, jejíž prvotní hit Groovejet opanoval léto roku 2000 (tenkrát ještě pod DJem Spillerem). Jak jejich kolaborace Not Giving Up On Love dopadla, jste si mohli počíst v recenzi. Krom Sophie si Armin pozval Američana a současného elektropopového "ranaře" Adama Younga ze skupiny Owl City, jistotu v kanadském producentovi a zpěvákovi BT, Christiana Burnse, současné královny vokálů - Anu Criado, Nadiu Ali, nebo Susanu, dále třeba projekt Winter Kills od Joshe Gabriela nebo kamaráda a kolegu Ferryho Corstena a řadu dalších. Na bonus CD nalezneme třeba song od "hobita" VanVelzena, nebo Cathy Burton. Prostě kolaborací je album plné.

Album

Placku otevírá intro Desiderium 207 na kterém kvílí Susana. Začátek "songu" mi silně připomíná Avataří soundtrack. Nehodnotím, ale temné ladění a stylizace dávají tušit něco zajímavého.
Následuje pekelně dobrá jízda - track Mirage, který bezvadně kloubí trancové arty, beaty a typický Arminův zvuk s orchestrálním podkresem a celá tato symfonická extáze vyvrcholí nevšedně rockovými kytarami od Arminova bráchy Ellera Van Buurena. (8,5/10)
Světlo mezi námi, aneb This Light Between Us od Christiana Burnse se příliš nepovedlo. Asi největší úlet alba v breakbeatovém ladění, jakoby si Armin hrál na moderní "breakaře", kteří teď chrlí jeden takovýto song za druhým a říkají tomu trance. Ne, tak takhle ne. Christian tam navíc kvílí a celé to nezní vůbec Arminovsky. (4/10)
Následující dance-popinku Not Giving Up On Love od již zmiňované Sophie Ellis-Bextor je takovým nenásilným, leč nemastným a neslaným popíčkem pro rádia. Občas zajímavé beaty, ale Sophie bezvadně zpívá a to se jí upřít nedá. (6,5/10)
I Don't Own You  začíná nesmírně temně, úplně až mrazivě, jakoby všichni zamrzli v čase a postapokalyptický nádech dodávají i občasné vokálky. Zpočátku spíše chill-out, posléze se to rozjede v klasiku od Armina. Zajímavé, ale nikterak kulervoucí a postupem času stereotypní. (6/10)
Pilotní singl Full Focus jsem již hodnotil o prázdninách v recenzi singlu a nikterak jsem ho neproslavil. Dostal ode mě (4/10) a tak to i necháme. Na albu je neupravená, stejná verze s odpornými synth zvuky.
No, slabší první polovinu desky opouštíme, a dáme si něco na uklidněnou. Tím je sázka na jistotu solidního hitu od projektu Winter Kills, který teď mohutně propaguje Josh Gabriel. Jejich Take a Moment je klasickou deep trancovou skladbou s příjemným hlasem a celé, ačkoli to zní rádiově, je super. (8/10)
Známá trancová pionýrka Nadia Ali, která zpívá s kdekým, si dala jednu od Přemka Podlahy i s Arminem. Hit Feels So Good se narodil přímo pro radia, ale je dalším z řady příjemných překvapení. Další deep trance, ještě více deep :-) spolu se zajímavým hlasem Nadii (7,5/10)
Hit jak prase naopak představuje zpočátku nenápadný Virtual Friend. Song, se kterým si Armin dle jeho slov dal prý velkou práci, zpívá Sophie (ale ne Bextor:-) ). Nenápadná melodie a hlas je posléze doplněn naprosto skvělým beatem, který podpoří celou kompozici. Aneb nemáte náhodou i vy nějakého svého virtuálního přítele na internetu? (9,5/10)
Drowning od jakési Laury V je hnusný, taková zabalená nuda s podivným zpěvem zpěvačky, která se snaží být hodně radio friendly, ale jaksi se to nedaří. Ještěže je ten song krátký (5/10)
Ana Criado potvrzuje, že tenhle rok je její. Obrovský megahit Nothing Else Matters od Maxe Grahama, pak spolupráce s Markusem Schulzem a završila to s Arminem a songem Down To Love. Velmi překvapivé úderné beaty. Mám tuhle pani rád a jsem rád, že mě opět nezklamala. (8,5/10)
Euforický song Coming Home je nesmírně energický track, který vás prostě musí za každou cenu nabít pozitivní energií. Upliftové ražení místy zasahuje až kamsi do nebeských výšin epic trancu a po poslechu máte pocit, že všechno zvládnete. Lepší než drogy:-). K absolutní dokonalosti to krapet zkazil lojza Eller s jeho akčními kytárami. (9/10)
Brian Transeau, alias BT, který letos zazářil s albem This Hopeful Machines, naoplátku, že Armin zremixoval jeho Every Other Way, mu nazpíval song These Silent Hearts. Vokálově mi přijde, že to nebylo úplně dokonalé. BT asi nebyl ve své kůži a počítače taky vše nezvládnou a ačkoli jindy zpívá pěkně, dners nedostane plný počet bludišťáků. (7,5/10)
Orbion je takovým filozofickým pokračováním tracku Full Focus, ale o nějaký ten fous lepší. Orchestrální ladění a vokály spolu se zajímavým nápadem a beaty. (7/10)
Kamarád Ferry Corsten se nechal od Armina ukecat a spolu si střihli track Minack. Zpočátku klasická Corstenovina s Arminovým rukopisem (který tam prostě poznáte) se uprostřed zlomí na jakýsi psychedelický breakdown, který musíte prostě slyšet (8/10)
Závěrečná popová rozjuchaná Youtopia od Adama Younga už srdce trancera nepotěší. (6/10)
BONUS TRACKS: Všechny čtyři bonusy - Breathe In The Deep, Take Me Where I Wanna Go, I Surrender i Love Too Hard (plus Virtual Friend v acoustic verzi) se vyjímají rozhodně o stodeset procent lépe než leckteré songy na albu, které mi přijdou zbytečné. VanVelzen, Cathy Burton, Fiora i Jesse Morgan odvedli skvělou práci.

Závěr:

Album Mirage nabízí zajímavou směsku popových zpívánek, odporného Full Focusu a skvělých hitů. Některé songy mi od Armina přišly jako prostě zbytečně nabalené, aby album se 16ti tracky vypadalo líp. Někdy ale méně znamená více. Osobně bych se spokojil 10 -12 slušnými songy, než s některými nebetyčnými zbytečnostmi, které se na albu "vyjímají".Také jsem nepochopil, proč jsou VŠECHNY bonus tracky, které najdete v limitovaných edicích, velkými tahouny. Všechny jsou totiž zvukově, vokálově i melodicky někde úplně jinde a být na místě některých již uváděných popů, album by bylo zářezem letošního roku. Nejdřív jsem se na album těšil, pak jsem se ho bál a nakonec jsem jakž-takž spokojen, i když Imagine se mi líbilo o dost více. Ale co naplat Armine, jsem z těch slibů o návratu zvuku z minulosti krapet zklamaný.